SAILING BALT – 15.-22.9.2012 - Deník Iva

Začalo to jako vždycky.

Tak héééj, už se těšíte? Morgan.

Pusíci, už jen 3 dny. Morgan.

Honza se ptá, co všechno nezbytně potřebuje. Je to jako obvykle, co nemáš, nepotřebuješ. Ale určitě si k moři nezapomeň vzít čepici, rukavice a holinky. Tohle moře je drsně krásný, vítr svěží, nenechá tě odpočinout a vlasy nemá cenu moc česat. Vlny tě prověří, jak jsi na tom se šnekem a jak dlouho udržíš pivo v žaludku.

Je pátek 14.září, podvečer a my čtyři, budoucí členové posádky, se v Pardubicích skládáme do auta.

Už na D11 přichází ta správná free dovolenková nálada. Willy rozšafně hovoří s nějakým Němcem přes krátkovlnnou vysílačku a kluci se pošťuchujou u prvního kafe na pumpě. Noc  si zpestřujeme několika zastávkami a nad třetí ranní přemlouváme řidiče ke spánku  v horizontální poloze. Ustelu si s Honzou na zemi na dálničním odpočívadle kdesi před Rujánou a víc už mě nezajímá. Dobrou! 4 hodiny spánku a tradá do maríny v Breege. Pražáci přijíždějí asi půl hodiny za námi. Loď ještě není k převzetí, a proto se přesouváme na prohlídku známých míst v Glowe. Ryba a pivo, procházka pískem pláže. Myslím, že každý už je myšlenkami na lodi, moc nám to lenošení tady nejde.

1.-2.den – Breege – Anholt, 15. – 16. 9. 2012 195Nm

Mona Lisa, Bavaria Cruiser 46. Tajemný neodolatelný úsměv loď nemá, to tak ženská část posádky, ale krásná je. Největší z těch, které jsme sedlali. Mužstvo se nalodí spolu se zásobami jídla a piva, bar se zaplní natruc prohibici v Čechách rumem a vzhůru!

Vyplouváme úzkou plavební dráhou z domovské maríny v Breege a kapitán plánuje, vysvětluje a staví různé varianty plavby. Záleží na počasí. V plavební dráze nečekejte nic moc akčního a tak si Honza může osahat kormidlo, podívat se, jak se mírný vítr opírá do geny. Jiří využívá pohody na palubě a snaží se nás přesvědčit, abychom ho volili do prezidentského úřadu. Jeho priority jsou neodolatelné – 3 denní pracovní doba, jednou provždy by se říkalo tomu ofrakovanému dřevěnému pantátovi Špejbl a hlavně by zrušil prohibici. Třešničkou na dortu je populární vsazení dosavadního parlamentu i vlády do vězení. Sebral všech 7 podpisů hned po první agitační řeči.

Ale to už se nalevo v zapadajícím slunci začíná rozsvěcet maják Dornbusch. Na východě nám zmizel z dohledu maják na Arkoně. Nabíráme kurz severoseverozápad a míříme do Øresundské úžiny. Až se setmí, začne teprve ta pořádná barevná hudba. Zatím na plné plachty rozstřelujeme vlny a místy dosahujeme i rychlosti 10 uzlů. Moře nás houpe, některé víc, než by si přáli. Vilda si déle než bývá obvyklé, čistí zuby a Andrea má bouli vzadu na hlavě. Jiří chvíli pochybuje o našem cíli, dělá ze zbylé šestičlenné posádky tři noční hlídky. Na palubě zůstává s Renatou a přibližují se do úžiny. Chvíli znejistí po oznámení Navtexu, že se pohybujeme ve vojenském prostoru, ale k vylodění spojeneckých armád nedochází, tak si to šměrujeme dál. Budí mě známý zvuk plácání plachty při změně kurzu, za chvíli se loď zase uklidňuje. Pak asi hodinu poslouchám z kajuty rozprávění mládeže – ty vole, kam to jede? Co to svítí? Jo ta jede napříč, ta je v pohodě, támhleto je kardinální znak. A pak už vstávám a přebíráme s Lubošem loď. Kluci nám ukazují tu neskutečnou přehlídku světel. Chvíli mi trvá, než se zorientuju, a když Luboš v pravidelných intervalech mizí v podpalubí vynášet pozici do mapy, tak mám doslova oči na stopkách. Až za dlouhou dobu přesně určujeme záhadné světlo, které je asi na jedné hodině od lodi. Je to otáčeč! Myslím, že s ním budeme víceméně ve spojení až do středy, ale to zatím nevíme. Míjíme i červenou linii větrníků v moři a Øresundského mostu za svítání se už nedočkám. Střídá mě v půl šestý kapitán a to je ještě tma. Už za světla mu udělá radost Willi, který vystrkuje hlavu z podpalubí a v ruce třímá ohromnou brzdu chleba a salám! No paráda, vítej zpět! Andrejce taky chutná ranní pivo, námořníci prostě měli jen malou indispozici. Jiří ještě všechny zaskočí všetečnými otázkami. Pravda, trochu mě zaskočil, když chtěl vědět můj názor na těžbu písku v Humpolci. No fuj! Nic záživnýho, ale úplně mě to nepoložilo, jedeme dál. V poledne míjíme severní konec úžiny – na západě Shakespearův hrad v Helsingoru, na východě průmyslový přístav ve švédském Helsinborgu. Jsme v průplavu Kattegat, pevnina nám zmizela a pozorovatel v koši bude vyhlížet břehy Anholtu. Ale asi tak za 3 hodiny. Přistáli jsme navečer, po 25 hodinách plavby, neskutečných 195 mílí na moři, dosáhli jsme maximální rychlosti 11,4 uzlů, vítr foukal v poryvech 25Kn, k ránu nás zkropil déšť, ale jsme tady! Přistáváme vedle německé lodi, jinak je tu opravdu už po sezóně. Strávíme příjemnou noc v přístavu a ráno se vydáme na pevninu. Teď jen pivo za odměnu a unavení námořníci zalezou do kajut. Cestou k přístavní budce vyruším na pláži malého tuleně. Ale ve chvíli, kdy ho Luboš chce zachytit fotoaparátem, vyvine ten malý kluzký tvor neskutečný mety do moře. No tak jo, ale byl tu!

3.den – pondělí 17. 9. 2012 Anholt – Helsingor – 73Nm

9:00 – 14:00 prohlídka ostrova. Takhle suchý to není. My chceme projet opravdový kus Anholtu a to na kole. V přístavu mají cisternu s vodkou, café bar, pár vybledlých pohlednic za sklem, zavřenou restauraci a půjčovnu kol. Haloooooo! My jsme přijeli z Prahy a čekáme před vaší půjčovnou. Než se majitel dostaví, půjčuje si kapitán papamobil a vozí Honzu přístavem. Pak nám překvapený pán půjčuje 8 červených velocipédů a Tour de Anholt může startovat. Je náramný počasí, sluníčko, sexy mráčky a všudypřítomný vítr. Jedeme nejdřív po asfaltu, pak se cesta mění v písčitou, ale krásně sjízdnou polňačku. Spíš tedy poušťňačku, protože ten ostrov je zčásti pouští. Ale má i svůj kopec a na ten vyfuníme. Honza si tu najde svou jubilejní krabičku s pokladem a dá se tu přehlédnout ostrov až na jeho východní konec, kde se tyčí Anholt fyr – maják. K tomu se bohužel dneska, letos, při téhle plavbě nedostaneme. Ale dostáváme se na pláž, kde toho neposedu Morgana popadne démon a on se vnoří do vln Baltského moře. Má náš obdiv, my si nasazujeme čepice víc na uši a jedeme někam do civilizace. Podél cesty jsou krásné chaty a taky milá hospůdka. Je zavřeno a my máme v plánu vylézt ještě jeden kopec. Sonderbjerg se na jihu ostrova vypíná nejméně do 70ti výškových metrů. Fouká tu, fotíme nějaké ty momentky a prcháme zpátky k moři. Cestou do města, které jsme vlastně ani nenašli nebo spíš nepoznali, že už stojíme na náměstí, je hospůdka otevřená. Sluníčko, milá zahrádka a hospodský, jak vystřižený z prospektu pivovaru Tuborg. Natočte nám 7 kousků a tady pro mladýho bezinkovou limču. A že nejsme žádný škrti, tak to doneste ještě jednou. Musíme se totiž dozvědět, že na Anholtu žije 140 stálých obyvatel, škola tu má 1.-9. třídu a jsou soběstační výrobou elektrického proudu. V sezóně je tu plno Dánů, toužících po klidu a samotě, procházkách na pláži, projížďkách na kole a prý je tu i teplo. Teď už je prostě podzim a my jsme takovou raritní návštěvou. Vlníce se po silnici opouštíme zahradní posezení. Vilda si taky barví svou pětitisící keš na ostrově ve tvaru ptáčka a po druhé odpolední můžeme vyplout směr Helsingor.

Počasí je rozumné, vítr v rozmezí 11 – 15Kn, vlny mírné a táhlé. Postupně všichni zalézáme do kajut a do přístavu, do jediné mezírky mezi kotvícími loděmi přistávají ti nejnámořníkovatější – kapitán, Luboš a Jirka. No ani bychom to snad nevěděli, že se jim to tak krásně podařilo, ale Jiří je sdílný. Budí nás závan větru z továrny na rumový pralinky, dáváme si s ním jednoho šprdlu na dobrou noc a zkusíme ještě zabrat. Je totiž 2:30 nad úterním ránem.

4. den – úterý 18. 9. 2012 Helsingor – Hven 13Nm

Ráno se budíme, už bez té voňavé ústní vody, asi v 8:00. Je pošmourno. Nepohrdneme místním malým sociálním zařízením a učesaní, umytí se řadíme v parku u přístavu. Směr hrad. Dánský kralevic Hamlet tam položil tu známou otázku: „být či nebýt? To je oč tu běží….“ My jsme jednoznačně pro to BÝT! Spolu na lodi a užít, co je nabízeno. Zatím se jen tak couráme. Na kraji mramorového korza sedí socha lesklého nahého hocha. Malý mořský vílák, cudný homosexuál  a nebo Shakespearův duch? Chlapy ale víc zajímá ledoborec, který tu kotví a kolem něhož je čilý ruch. Pánové v letech do něj nakládají materiál. Netrvá dlouho a už jsme na palubě a kluci i v podpalubí. Dozvídáme se ještě víc o té krásné lodi, chválíme jednomu námořníků vkusné tričko s logem Škodovky a pokračujeme do města.

Za chvíli se ale musíme schovat před deštěm. Nejblíž je velký kostel. Jeho předsálí je plné kočárů a uvnitř sedí maminky s dětmi. Příjemné, žádné démonizování svatostánku, ale místo pro setkání.  Na nás je tu moc ticho a sucho. Jirka s Honzou už taky mají hlad a tak na pěší zóně sedáme na kávu. Hned potom přichází na řadu ten hrad. Poprchává a ani jeden z nás není nadšeným obdivovatelem památek tohohle typu. Pár póz u dělostřelecké linie, do Švédska je to totiž na dostřel a jdeme zpět na loď. U břehu nás ještě zaujme zvláštní pochod žabích mužů vodou. Ale asi táhnou sítě.

Zvedáme kotvy a plujeme směr Hven. Je to jen 13 Nm. Švédský ostrov uprostřed Øresundské úžiny bude dnes naším nočním kotvištěm. Připlouváme vzdouvajícím se mořem do přístavu na JZ Hvenu. Je asi 17:00 hodin a všichni se natěšeni balí na krátkou procházku. Na kopečku nad přístavem je malý kostelík se hřbitovem a pěkný výhled. Pořádáme tu šnečí závody, Honza vyskakuje jak čertík zpoza křoví a se slovy: „Nabídni si, já jsem tvoje lednička“, rozdává piva. Vypadá to jako prima odpoledne. No, nakonec je z toho neblaze proslulý vyhlazovací pochod Williho Grubera, i když za to chudák vůbec nemůže. Ale ostrov jsme vykešovali totálně. Zmožení a ucapkaní (většina z nás těch 9km po ostrově absolvovala v holinkách) pořádáme na palubě večírek s kamarádem Tomem, který klade všetečné otázky spící mládeži. A nezapomínáme ani na Neptuna a i přes nevěřícné otázky Andrey mu naléváme rum. (Tady? V týhle zátoce? To snad ani ne…..)

5. den – středa 19. 9. 2012 Hven – Kodaň 13 Nm

                                                Kodaň – Rodvig 48 Nm

Na pohodu a na čas 10:00 v Kodani vyplouváme. Jiří má domluvenou schůzku v antikvariátu a my si prohlédneme kousek hlavního města Dánského království. První pokus o přiblížení se končí v rozestavěném průmyslovém přístavu. Pak už ale hnáni motorem plujeme podél břehů královského města. Je sluníčko a příjemně fotogenicko. Z vody děláme obhlídku obrovské vojenské námořní lodě, která tu pod vlajkou Brazílie kotví a sami to píchneme  skoro až na kodaňský Václavák. Do 14:00 rozchod, nákupy, pár fotek a nezapomenout koupit chleba.

Při dešťové přeháňce se Jirka v obchodě VANS obouvá do nových bot a obléká do fešného svetříku, na poště hodíme pohled a teď ještě najít malou mořskou vílu, střídání stráží, Hanse Christiana a pak loď. Všechno se daří, až nás z toho bolí nohy.

Nikdo nezabloudil, Jiří se vrací i s parádním nákupem z antikvariátu. Ale teď poplujeme podle té mapy s otáčečem! V poklidu vyjíždíme z kanálu a kapitán velí – směr Rodvig.

Sílí vítr na 23 KN, v poryvech neuvěřitelných 32 Kn, zaznamenáváme do logbooku 6 BF. Plachtíme v ostrém náklonu, hlavní plachta na třetí ref a půlka geny, pak už genu balíme celou. Vlny skrápí palubu, obzvlášť Luboš sedící na návětrné straně to koupí vždycky pěkně do obličeje. Na obzoru se kloní k západu slunce, ale taky chystá nějaká bouřka. Kapitán rozhoduje o změně kurzu, abychom se vyhnuli  „oku hurikánu“. Na moři je pořád co pozorovat, protože je tu opravdu silný lodní provoz. Míjí nás zrovna velká kontejnerová loď, proti ní vypadáme jak lodička na hraní.

Bouřku jsme překonali, lízla nás jen okrajem, silný vítr a vlny si s námi pěkně pohrály. Odměnou je duha a západ slunce. Jdu si lehnout, protože jsem přetáhla dvoudenním pochodováním nohu bolavou po úrazu na kole a budím se vlastně až v přístavu a to už jsou všichni po večeři. Co to bylo za sedativa nevím, ale umrtvilo mě to pořádně. Dojeli jsme do Rodvigu ve 21:30 a kluci jako každý den bravurně přistáli na jediné volné, majitelské místo. Je všude plno, lodě už tu čekají na zimní přestávku.

6. den – čtvrtek 20. 9. 2012 Rodvig – Klinholt  32 Nm

Některá rána jsou z těch, kdy přichází buzení šokem. Dnes hafenmeister tluče na kapitánovu kajutu zvrchu a hudruje. Ale chlapi se nakonec domluví na kompromisu kotvení.

Posádka může vyrazit na procházku ke křídovým útesům. Já si dneska losuju službu v kuchyni a zůstávám na lodi. Trochu úklidu paluby a vařím oběd výletníkům. Taky teda stihnu chvíli na palubě v podzimním slunci s pivem a knížkou. Je to přeci jen dovolená.

V 11:30 vyplouváme na moře, vítr je v poryvech až 34 Kn. Vlny,  přes které skáčeme a super náklon, prostě pořádný baltský sailing. Všichni jsou na palubě a užívají si to a to je dobře.

Podél křídových útesů se předháníme s německou lodí, která zvolila v rozbouřeném moři jinou taktiku. Kdo vyhrál a kotví v přístavu první? No….my!

Vyvazujeme se asi po 6 hodinách plavby /zbývajících 5 Nm do přístavu jsme krosili přes vlny na motor/ u mola a vydáváme se na nákupy do místního SPARu, protože jsme dostali chuť na víno. Mají tu výtečné červené, posíláme ho do lodního baru po plavčících a na pláž si bereme jen malou ochutnávku. Procházka po pláži před setměním je příjemná, tedy pro toho, kdo má rád mokrý písek, vítr, který nepřetržitě honí vlasy do obličeje a skřehotání racků. Všichni? No tak jdeme. Stmívání je dramatické, olověné mraky, poslední dvě lodě, vplouvající do přístavu, v noci to na moři nebude žádný med. Cestou zpět nás zláká teplé světlo za okny pizzerie, dáváme si pro změnu červené a kapitán německé lodě nás zdraví u stolu.

V naší lodi drží kluci černou hodinku, ale tu jim překazíme a večírek může začít. Barman je docela mrštný a ne všichni tempo zvládají s oběma nohama na zemi. Nakonec se houpou už všichni a to se tu mořská hladina moc nevlní. Tak dobrou noc Honzíku! Dobrou noc Tome!

7. den – pátek 21. 9. 2012 Klinholt – Vitte, Hiddensee Insel  49Nm

Vyplouváme vraty přístavu na plný kotel přes veliké vlny, kterým se dělá bílá pěna na vršku.

Chvíli jsme při ukládání věcí v přední kajutě s Renčou stáli ve vzduchu.Jirka se obléká do žluťáků, je to jako kdyby ježek v kleci tančil breakdace. Rychle uklidíme všechny věci, které by se nechtěně mohly pohybovat po salonu a lezeme, zachumlané do žluťáků až po uši,  nahoru. Tady dole to bude maso, možná i šnek by vrhnul. Je velká zima, vlny se občas rozstříknou po palubě. Letíme na 3 ref hlavní plachty a 35% geny, windmetr ukazuje v poryvech 32 uzlů. Maják Dornbusch. Stáčíme se do plavební dráhy a moře se uklidňuje. Chceme zakotvit jako vloni, ale museli bychom zas na privátní místa, tak volíme ten správný přístav pro plachetnice. Místa je tu dost.

Vyrážíme na výlet k majáku, cestou v obchodě nakupujeme, prý je zrovna ideální čas na ochutnání pálenky z všudypřítomného rakytníku. Je výtečná! Ti zdatnější si berou zásoby zkapalněného ovoce a nasadili ostré tempo, k majáku to ještě kousek je. My jdeme s Vildou po pláži zpátky, vzpomínáme na loňské cyklozážitky, pozorujeme přistávající vrtulník a hodnotíme život na ostrově. Večer na palubě rozebíráme zpětně plavbu, plácáme se pomyslně po zádech, jací jsme dobří. Jsme. Protože jsme totální suchozemci a ta červená linka v mapě za prvních necelých 30 hodin plavby je řádná porce. Kapitán mluví chvíli i vážně o nebezpečích, které dokud si neosaháme, tak je stejně nepochopíme. Rozebíráme ale úplně vážně, co je nutné udělat při náhlé změně počasí, kdy a jak mohou plout charterové lodě. „ A co je tedy bezpečnou metodou nad 7BF?“ „Účinnou metodu je modlení, holka.“ A když se zeptám, jak by se kapitán zachoval, kdyby byl někdo z posádky dezorientovaný tak, že by v noci při vystoupení na palubu špatně odhadl kde je moře a kde břeh a spadl do vody…..tak to už se náš rozhovor stáčí do úrovně „pohov-volno-zpívat“. „Tak s takovým debilem jsem ještě nejel,“  zvedl oči nad brýle kapitán. Všichni jsme se začali hurónsky smát a na stole v salónu  se začali posunovat sklenky. „Dej si šprdlu, ten jde rovnou do krve“!

8. den – sobota 22. 9. 2012 – Vitte – Breege – 11Nm

Budíček je v 6:00, vyplouváme na motor do domovské maríny. Jirka za kormidlem, ostatní připravují kajuty a kuchyň na vylodění. V jednu chvíli se všichni u ranních piv sejdeme na palubě. Sluníčko se nad obzorem už neukáže, sotva je k tušení za šedými poloroztrhanými mraky. Na dohled už je les stěžňů v Breege. Povely, suchá příprava na přistání u benzínky a pak ještě manévr vyvázání se na loď, protože místo už tu opravdu není ani jedno.

Poslední nákupy suvenýrů, pohlednice, dárky, pivo, pusa, objetí a ahooooj!

Já vím, chtěli byste vědět, co se mi honí hlavou. 

Ale vždyť mě znáte! 

Přišla na mě nostalgická chvilka. Smutek, že to všechno končí a zas zpátky do Matrixu. 

Ještě si naposled vrýt do duše pohled ze špičky lodě, nasát vůni moře a nahrát si křik racků. 

Je to důležité pro všechny všední dny, které nás od teď budou dělit od příštího nalodění. 

Mám kamaráda, s kterým jsem před několika lety zdolala nejvyšší horu Julských Alp. 

Nevídáme se často, jen si občas vyměníme fotky z výletů a občas si napíšeme. 

Nedávno mi napsal, že na každém výletě, na každém kopci, na kterém stojí, jsem s ním i já. 

Protože se na svět díváme stejnýma očima a stejným srdcem, nemůže být místo, na kterém bychom si na sebe nevzpomněli. Má pravdu. 

Když mi je smutno a celej svět mě štve, proběhnu fotky, abych byla s vámi. Když mě přepadne smutek trochu víc, otevřu k tomu lahev s voňavým rumem. Kdykoliv vidím v televizi moře a bílé plachty, vzpomenu si na vás. Usmívám se, když mi nějaká hláška připomene uchechtanou Andreu, suše glosující Renatu, rozverné kluky, usměvavého Luboše, Willyho s tváří pokerového hráče. A kapitán? To je kapitola sama pro sebe. Je to neskutečnej Morgan se vším všudy – se srdcem dobrodruha a romantika, se správnou dávkou odvahy a zodpovědnosti a s kladným vztahem k alkoholu. Sice nemá dřevěnou nohu a na rameni papouška, ale s ním na palubě se nebojím ani do Mexika. A tam jedeme příště! 

Jste se mnou, v myšlenkách a vzpomínkách, to je pravda, ale moc se těším, až si na vás doopravdicky sáhnu, až si připijeme na plavbu, až se obejmeme a až se večer rozpije do rána….