Plavba na TJALKU BOPPELANS

PLAVBA NA HISTORICKÉM TJALKU BOPPELANS

Klipry, tjalky, skutsje, lemsteraaky, historie i současnost ... to vše dnes připomíná Holandsko před stovkou let, to vše voní historií a přesto to stále funguje.

Propadl jsem vášni plachtění na tradičních fríských lodích, které jsou staré desítky či stovky let. Začalo to plachtěním na tradičních kliprech s holandskými skippery, až jsem vloni poprvé okusil kapitánovat loď typu lemsteraak. (viz článek http://www.sailing-club.cz/data/2_528_034_Waddenzee.pdf).

Týden strávený na Wattovém moři na mne zapůsobil tak, že jsem se okamžitě po návratu jal vyhledávat další typy lodí s plochým dnem, které se dají zapůjčit k samostatné plavbě bez místního kapitána. Našel jsem ji!

Loď typu tjalk, postavenou v roce 1898. Plavili jsme se na lodi jejíž paluba patřila k nejstarším vyrobeným ve Frísku. Tjalk jménem Boppelans byl repasován a přestavěn v roce 1985.

Vzhledem k tomu, že byla kotvena v přístavu ve vnitrozemí, od počátku jsem řešil s majitelem otázku oprávnění k řízení tjalku. Loď má na délku necelých 18m, plachty 120m2.

Potřeboval jsem doložit licenci ICC (International Certificate of Competence). Nic takového nemám, jen mezinárodní VMP a „Béčko“ MDČR – Yachtmaster Offshore. Šlo o to, že jsem potřeboval doložit, že mohu plout s lodí i na vnitřních vodách s plachtami nad 120m2. A na mém mezinárodním průkazu VMP jsem měl omezení plachet na pouhých 100m2. Mohl jsem si „zvýšit“ kvalifikaci někde pod Vyšehradem za pár tisíc korun, ale to mi přišlo jako neskutečná byrokracie a z principu jsem to neudělal. Nakonec se celá záležitost s licencemi kulantně vyřešila po zaslání oscanovaných dokumentů.

Ve fríském městečku Gaastmeer na nás čekala. Loď, která ve skutečnosti vypadala jako velké ocelové monstrum. Budila respekt. Natřená novým lakem na tmavěhnědo mne na první pohled nepřišla moc krásná. Majitel charterové firmičky – kluk, kterému je 28 let, se mě dotázal, zda mám zkušenost s plavbou a plachtěním s loděmi s plochým dnem. Podělil jsem se s ním o pár svých zážitků z plavby na lemsteraaku a on usoudil, že se mnou na loď ani nemusí jít. Domluvili jsme se nakonec, že si ji sám projdu a osahám, a pak se pro Rona zastavím v kanceláři a dokončíme formality.

Po bližším prozkoumání lodi jsem zjistil, že nemá vůbec žádný přístroj. Prostě vůbec nic, co byste očekávali na charterové lodi. Nenalezli byste hloubkoměr, log, windmetr, plotter, prostě vůbec nic. Ani VHF stanici. V duchu jsem poděkoval za prozřetelnost vzít si své vlastní mapy, pilota, iPad s Navionicsy (UK + Holland) a ručku. Ostatní nebylo zapotřebí. Vítr jsme poznali podle vlajky, jeho rychlost odhadli a s ponorem 90cm jsme měli akční radius rozšířený. Uvnitř byl tjalk velmi prostorný. Dominantním místo interieru vytváří rozlehlý salon s masívním dubovým rozkládacím stolem. Naší plavby se zúčastnilo celkem 9 dospělých a 5 dětí, avšak žádný přetlak v salonu a nakonec ani na palubě jsme nepocítili. Ke spaní sloužily 2 dvojlůžkové kajuty se skříněmi, jedna velká kajuta v přední části lodě pro 7 námořníků a 3 junioři spali v salonu, kde vznikla po rozložení prostorná lůžka. Loď byla vybavena i topením, ketré jsme však naštěstí nevyužili.

Po hodině dorazil Ron a probrali jsme lana. Nebylo to nic složitého. Výtah fogu, otěž fogu konstruovaná na principu příčné samoréčkovací hrazdy (které se ovšem muselo hodně pomoci). Dále dvě lana na výtah gafflu, jedno dlouhé lano jako otěž hlavní plachty připevněna dřevěnou kladkou k podlaze kokpitu. A dále dvě lana ovládající zdvih postranních kýlů a konečně dvě průběžná lana zadních stěhů. Lana konopná, kladky dřevěné, aretovací kolíky dřevěné, vinšny žádné. Klasika, parádní klasika. Kauci, kterou jsem na loď skládal, nechtěl Ron hotově ani kartou. Jen mi dal vyplnit papír, kde jsem uvedl svou adresu a číslo bankovního účtu. Zíral jsem... Pak nám všem popřál krásné zážitky při plavbě a odešel domů, byla nedělě večer a Holanďané hrají fotbal s Mexikem. My jsme využili komorních sprch v maríně, prohlédli si další tjalky a skutsje a odebrali se do spacáků načerpat sílu na první den plavby.

Přestože byl začátek prázdnin, ráno jsme se oblékli do žluťáků, protože nás vítal drobný deštík. Měli jsme připraveny nejen námořní mapy, ale i mapy vnitrozemských vod. Potřebovali jsme ujet cca 15km kanály do vnitřního moře či spíše jezera Ijsselmeer. Mapu jsem lepil páskou na kryt motoru v kokpitu, aby byla po ruce.

V 9.00 ráno jsme vypluli z maríny směrem na jih do Stavorenu, zahnuli jsme doleva a asi po 200m se před námi zjevil most. Na mapě žádný nebyl a v reálu tam stál a nebyl zvedací. Následoval manévr otočení 18m dlouhé lodi v cca o 4m širším kanálu. Starší pán na mostu si nás po očku pěkně vychutnal. Myslel jsem si, že manévr bude složitější, ale šlo to nečekaně jednoduše. Pak jsme již pokračovali kanály a jezery ke Stavorenu. Kochali jsme se výhledy na krásné fríské domky s okny bez záclon. Za každým druhým oknem malá lodička, krásné květiny, kolem se pásly ovce a kravky, občas se mihnul větrný mlýn. Holandská, či spíše fríská klasika. Míjíme motorové lodě na kanálech, ale já se už nemohu dočkat vyplutí na Ijsselmeer a na Waddenzee. Za dvě hodiny přijíždíme kousek před Stavoren, kde je místní jacht klub se skleněnou pyramidou a také zvedací most. Obsluha mostu nás nenechá dlouho čekat a rozsvěcí semafor na silnici. Zastavuje provoz aut a umožní nám proplout do prostoru před stavorenské zdymadlo, které má dvoje průjezdná vrata.

Jedny – ty širší – jsou zavřeny a na semaforu svítí dvě červená světla, druhéá, ty menší jsou připraveny k naplutí. Svítí červené a zelené světlo. Spojuji se pomocí ruční VHF stanice se službou na zdymadle. Chlapík mne ujišťuje, že můžeme vjet do těch užších vrat. Jsem lehce nejistý, zda se tam s lodí vejdeme a malinko si vynucujeme přední pozici. Prostor zdymadla je velmi úzký, což se ukáže až při odjezdu z bazénu, který končí ostřejší zatáčkou napravo. Dáváme to jak se říká o prsa, ale bez problémů, za zdymadlem vplouváme do vnitřního moře Ijsselmeer. Vím však, že pokud se tudy budu vracet, pak si určitě počkám na otevření zámku před těmi většími vraty. Fouká vítr ze SW a odhaduju tak a 10-13kn. Posádka je připravena, a tak si rozdělujeme úkoly na lanech, plachtách a za pínou. Dva chlapi vytahujou hlavní plachtu pomocí horního ráhna zvaného gaffl. Jde to poměrně lehce, lana jsou oběhaná v kladkách a výhoda gafflu je ta, že nemusíte držet pozici přesně proti směru větru, pokud máte povolené zadní stěhy (backstay). Přesto vytažení vyžaduje chlapskou sílu a tak se na této pozici během týdne vystřídají všichni siláci. Po úspěšném vytažení hlavasky jdeme na fog. Přední plachta je vytažena velmi rychle, zafixujeme ji na postranním vazáku a můžeme se věnovat trimování a dotažení lan.

Jak říkám, vyžaduje to přeci jen trochu síly, nejsou zde žádné vinšny ani jiné moderní vymoženosti. Konečně se můžeme věnovat jachtingu, vypnout motor a vychutnat svištění větru o napnuté plachty. Tjalk parádně stoupá a přestože jeho hmotnost je necelých 30 tun, uhání jak o závod. Nadšeně po sobě pokřikujeme, fotíme plachty a náklon, kontrolujeme lana a ponor bočního kýlu. Hezky to, jak se říká, odsejpá. V počáteční euforii se ani moc nevěnuji kontrole navigace, jsme přece na vnitřním moři a tady příliv s odlivem nefungují. Bohužel mělčiny ano a při troše nepozornosti se nám daří na jednu z nich lehce najet. No... moc pěkný, lehce dosedlí na písečný bank s lodí, která má ploché dno jako deska stolu. Počet přibližujících se mladíků na kitech mi napovídá, že je tu opravdu asi mělko. Shazujeme plachty a obratně se snažíme vycouvat z onoho místa. Po 20ti minutách jsme již v bezpečné hloubce a pokračujeme v plachtění ke zdymadlu Kornwerderzand, které tvoří severní propusť hráze Afsluitdijk, postavené ve 40.letech minulého století. Hráz je přes 30 km dlouhá a tvoří tak přehrazení Wattového moře a odděluje Ijsselmeer. Tentokrát jsme měli ve zdymadle místa dost. Jsme tu pouze dvě lodě – náš tjalk a 30m dlouhý klipr. Po otevření výjezdových vrat směrem do Waddenzee dávám pokyn k vytažení plachet, spuštění závětrného kýlu a dotažení návětrného backstaye. Vítr fouká stabilně a nic nebrání vypnutí motoru. Avšak další překvapení. Odliv je právě před kulminací a s naší malou rychlostí a bez motoru nás proud vynáší mimo plavebního dráhu a po velmi krátké chvilce opět nasedáme na dno.

Podruhé nechtěně, ale tentokrát mne uklidňuje skutečnost, že za hodinu přijde opět příliv. Čekání si krátíme pozorováním racků a bahníků procházejících se po písečných dunách tak 30m od lodě. Mladší námořníci vytahují kytaru a hned skládají píseň o uvíznutí. Společně pak povečeříme výtečnou polévku a než stačíme vše poklidit, loď se začne vzdouvat. Ne však tak plachetnice o délce 50 stop s hlubším ponorem nasedlá tak 30m od nás, ti si budou muset ještě nějaký čas počkat.

Pokračujeme plavbu réčkováním vybojkovanou plavební dráhou směrem k městu a přístavu Harlingen a proti větru dosahujeme rychlosti 8,5kn. Myslím, že by to nikdo z přítomných na první pohled do téhle lodi neřekl. Za 2 hodiny dojíždíme do Harlingenu. Staré fríské město je známo z historie jako přístavní dělnické město, kde byly soustředěny nákladní lodě, které vozily stavební materiál na výstavbu hráze Afsluitdijk a také jako rybářský přístav. Dnes je Harlingen jedním z nejkrásnějších fríských měst, kde kotví mnoho kliprů, tjalků, skutsje, lemsteraaků a dalších lodí, které slouží k rekreačním plavbám. V jižním přístavu (Zuiderhaven) dostáváme povolení k vyvázání. Jedná se o klidnou část přístavního bazenu, kde se s lodí můžeme v pohodě otočit a vyvázat ji na dlouhé springy k přístavnímu městskému molu. Lana musí být dlouhá, protože rozdíl mezi HW a LW činí kolem 2,5m. Tjalk je bezpečně vyvázán a tak se můžeme vydat na prohlídku města a ochutnávku místních piv.

V Harlingenu vládla slavnostní atmosfera. Za tři dny do tohoto města přijedou všechny významné Tall Ships, neboť právě zde se koná první etapa závodu Tall Ship Race 2014. To je právě také jeden z důvodů, proč jsme si pro plavbu vybrali tento týden.

Ráno se všichni probouzíme do klidného pondělí a navštěvujeme místní obchůdky – pekárnu, pohledy, kávička. Svítí slunce a všichni se už těšíme na další jachtařské zážitky, takže po chvíli vyplouváme směrem na ostrov Vlieland. Po 11. hodině míjíme zeď přístavního mola Harlingen a vytahujeme plachty, vítr tak kolem 3Bf a v plavební dráze poměrně rušný provoz. Tudy totiž vede hlavní „tah“ na významné fríské ostrovy. Střídáme se za kormidlem – pínou, pracujeme s plachtami a učíme se synchronizovat pohyby při réčkování se spouštěním a vytahováním zwaarts (postranních kýlů) a zároveň dotahování a povolování zadních stěhů. Kolem druhé hodiny hodiny vítr odpadá, takže další část plavby motorujeme. Vlieland je jedním z nejhezčích fríských ostrovů, má však poměrně frekventovaný a ne příliš široký přístav. Je třeba sem vjíždět za odlivu, aby voda úzkým přístavním vjezdem šla proti vám. Byl jsem upozorněn, abych nevolal dopředu harbour masterovi s dotazem na rezervaci místa, nebo’t v sezoně je prý vždycky plno. Dostal jsem radu – když už tam budeš, nějaké místo ti musí najít. A přesně tak to bylo.

Vjíždím do přístavních vrat a master na gumáku nám jede naproti, dostávám místo, ovšem to mi nejdřív musí uvolnit nějaká B38. Skipper z nás musí mít velkou radost, ale rekreační jachty prostě musí dát přednost kliprům a tjalkům. S lodí, na které plujeme, totiž nemůžete jednoduše zajet na mooringy či mezi kůly. Je tak velká, že byste ji tam nevyvázali. Musíte přirazit bokem, takže moc možností vskutku není. Po páté odpolední je loď napojena na elektřinu a my pospícháme do půjčovny kol, abychom si mohli ostrov projet na kolech. Stojí to za to, okruh dlouhý necelých 20km přináší spoustu krásných výhledů a nejhezčí je zajet si na pláž severní části ostrova. Pláže jsou tu rozlehlé, kilometry dlouhé a stovky metrů široké, severní moře drsné, vlny obrovské a příroda ryzí, čistá a překrásná. Totální brain wash, nikde ani noha. Sbíráme mušle, fotíme stopy v písku, pozorujeme ptáky, skáčeme v dunách a nakonec se i koupeme v Severním moři, které si zjednává respekt. Nazpátek se vracíme kolem 9 hodiny se zastávkou u Vlielandského majáku. Dnešní den jsme toho hodně zažili, tak to u vínka probíráme v kokpitu a pak rychle do pelechů, zítra je taky den.

Ve středu jsme si malinko přispali a ze sprch se loudáme až kolem 10té hodiny. Na dnešní den máme naplánovanou návštěvu ostrova Terschelling. Ještě nakoupit pohledy, čerstvé pečivo, dětem zmrzku a jedem... Tedy, daří se nám to až ve 12hod, ale jak se říká „houby zle“, jsme tu přeci jen na dovolené. Po výjezdu z maríny jsme zjistili, že venku je pěkné dusno a že ani moc nefouká. Vytáhli jsm esice plachty, ale rychlostí mězi 2-3kn jsme se sunuli k Terschellingu. Nevadilo nám to však. Fotili jsme, kochali se parádními výhledy na moře a ostrovy a těšili se na další zážitky. Měli jsme v plánu vyzkoušet tzv. „dry fall“, totiž řízené nasednutí na dno. Vybral jsem si k tomu místo na západ od vjezdu do maríny na Terschellingu. Probral jsem s posádkou manévr, jak to celé bude vypadat a pak jsme vyjeli z vybojkované dráhy směrem na pláž. Rychlost tjalku se pohybovala kolem 2-3kn a posádka vzorně zasedla pro ráhno. Okolní terén vypadal dobře, nikdy žádný vyčnívající bank nebo naopak proláklina. Dosednutí jsme načasovali na 2 hodiny před kulminací odlivu (LW). Jeli jsme a jeli, až jsem najednou pocítil, že to už dál nejde. Viseli jsme dnem na písku a loď již nemohla plout dál. Mladíci na palubě odvázali kotvu a jali se ji přenést na břeh a hodit do písku. Dělá se to proto, že kdybychom se náhodou zdrželi ve městečku a přišel příliv, aby nám loď neodplula. Musíte mít jasno, kam chcete kotvu položit, a to vzhledem k větru, vlnám i proudu.

Všem námořníkům jiskřily oči a roztáhly se úsměvy v obličejích. Je to skvělý zážitek! Vyvázali jsme schůdky, abychom mohli sestoupit na mořské dno a odejít od lodi na suché písky, odložit si svršky, převléci se do plavek a zaplavat si. Kluci vytáhli kajak a nafukovací Pálavu a vyblbli se v překrásně čistém moři, které mělo teplotu 21C. Pozorovali jsme kraby, ptáky, které se živí sezobáváním drobných mlžů a korýšů, sbírali jsme mušle, fotili a nemohli se vynadívat na ten náš ocelový kolos stojící na suchu. Najednou se tjalk zdál být ještě větším, byl to opravdu nezapomenutelný pohled. Když jsme se vyblbnuli, odešli jsme do městečka pod maják Brandaris do retaurace na večeři. Ochutnali jsme místní žebírka, tresku, lososa a další skvělá jídla. Vraceli jsme se a voda začala opět přitékat a po půl hodině se tjalk začal odlepovat ode dna. Ještě jsem tak půl hodiny vyčkal a před půl 11 jsme nahodili motor a odjeli do maríny na Terschellingu. Den se opravdu vyvedl a náš první dry fall zůstává hlubokým zážitkem.

Je čtvrtek a nás dnes čeká jiný zajímavý zážitek. 3.7. se totiž shromažďují všechny zúčastněné Tall Ships v oblasti mezi ostrovy Vlieland a Terschelling. Chtěli bychom být u toho, i když nemáme úplně jasné informace, v kolik hodin a kde přesně setkání lodí proběhne. Velká většina informací v kanceláři Tall Ships v Harlingenu byla totiž k dispozici pouze v holandštině, nikdo také neměl úplně přesné informace. Vyjíždíme z Terschellingu a vrháme se s lodí do oblasti zelené barvy (zelená je barva mělčin, které při odlivu vystupují nad hladinu). Můžeme si to snad dovolit, protože kulminuje příliv, proud není už úplně silný a především tjalk před námi se touto cestou také vydává a „ten to tady přeci zná“... Plujeme, plujeme a najednou loď před námi uvízla... Hmm, tak to tu možná tolik nezná.. Soustřeďuju se na plavbu, jedu mírně nad ním směrem k bojkám, které vyznačují potrubí. Zdá se, že jsme také malinko škrtli, ale po 5 minutách pokračujeme pomalu a obezřetně dál, až celou oblastí zdárně proplujeme. V dálce už vidíme první velkou Tall Ship, blížíme se k ní, proplouváme dvakrát kolem, pokaždé z jiné strany. Je to loď Pogoria, veliká a krásná. Námořníci na ní nás zdraví. Je to parádní pocit plout několik desítek metrů od takových kolosů. Postupně potkáváme Alexander von Humboldt II., Kreuzenstern, Mir a také Stad Amsterdam. Je to úžasné defilé těch nejhezčích plachetnic světa. Náležitě si to užíváme a jsme přímými účastníky tzv. „Sail in Parade“ – tedy společné plavby všech Tall ships do Harlingenu. Křižujeme s tjalkem, přibližujeme se k lodím, vzdalujeme, otáčíme se. Míjíme klipry Norder Licht a Frans Horjus a zdravíme se se skippery Johanem a Florisem, které znám již pár let z plaveb Wattovým mořem. Je nádherný den, svítí slunce, vítr fouká přiměřeně, slavnostní atmosfera pusuje. Plujeme mezi loděmi rychlostí až 9 uzlů. Paráda! Před Harlingenem začíná být husto a tak se rozhodneme shodit plachty. Při vyostření a sbalení plachet jsem si všiml, že proti nám vyjela velká ferry a že jí křižujeme plavební dráhu. Přestože jsme kopli do vrtule, loď se blížila poměrně rychle, až nakonec musela kvůli nám zbrzdit. Toho si všimli místní coastguardi, kteří k nám přilítli na zodiacu, aby mi poměrně jasně vysvětlili, jak je to s předností. Vím, vím, chlapci, ale my jsme ty plachty už shodit museli a trajekt opravdu neviděli a ta naše loď má přece snos... Vše ok a my se pomalu vzdalujeme od Harlingenu na jih. Město je totiž na několik dalších dnů vyhrazeno pouze pro Tall Ships. Má se zde vystřídat během 4 dnů přes 350 tisíc návštěvníků. Naším dnešním cílem je malý přístav ve mětečku Hindelopen, za hrází – v Ijsselmeer. Kolem 7mé večer přistáváme na krásném místě u podélného mola, kde na nás již harbourmaster čeká. Vyvazujeme loď a Michal s Danou již připravují gril. Po skvělém dni sailu mezi velkými plachetnicemi rozebíráme zážitky a labužnicky vychutnáváme krkovičku a klobásky. Holt těžkej život námořníka.

V pátek ráno vstáváme dřív a podnikáme prohlídku města, které bylo kdysi jedním z nejvýznamnějších holandských námořních přístavů, ještě v dobách VOC. Dnes je to především turisticky atraktivní místo s krásným kostelem, námořním muzeem a muzeem maratonů na bruslích – tzv. závodem 11 měst. Je to závod v bruslení na vzdálenost 200km a koná se vždy, když zamrznou kanály, naposledy někdy před 30ti lety...

Před obědem odplouváme a na boční vítr se blížíme k jižnímu zdymadlu hráze Afsluitdijk – Den Oever. Slíbil jsem posádce, že je vezmu k místu, kde jsou tuleni. Ale znáte to, je to jako kdybyste někomu slíbili, že ho vezmete na houby na místo, kde rostou hříbky, neboť jste je tam vloni našel. Blížil jsem se k mělčinám mezi Den Oever a Den Helder a byli tam! Skutečně jsme jich pár viděli a díky odlivu se měli možnost přiblížit k nim na pár desítek metrů. Pozorovali jsme je a fotili, s patřičnou vzdáleností, abychom je neplašili, ale dostatečně blízko, abychom si je hezky prohlédli. Po půl hodině plujeme směrem ke zdymadlu a opět vplouváme do Ijsselmeer. Cílem dnešní cesty je městečko Medenblick, do jehož městského přístavu vjíždíme po 10té večerní. Je tu dost místa k vyvázání a s malými cedulkami, kde stojí „Yachts verboden“... To se nás netýká, my nejsme žádné yachts, my jsme tjalks a jsme na to hrdí ☺

Sobota ráno, lehké mrholení se mění v drobný déšť. Procházíme si městečko, navštěvujeme bleší trhy, nakupujeme s Petrem knihy o starých holandských lodí (v holandštině z blešáku), Jana s Borkem krásné květiny do zahrádky na chalupu. Káva, pivko a odjezd. Máme namířeno do Enkhuizenu – hanzovního města, dalšího historicky významného přístavu Východoindické obchodní společnosti a také do města, kde je překrásný skanzen s ukázkou domů, ve kterých žili rybáři z Markenu, Medenblicku a dalších zajímavých míst, kdy ještě neexistovalo Ijsselmeer, ale Zuiderzee, které bylo jedním z obrovských přírodních mořských zálivů.

Vítr sílil a na bočák jsme pluli něco kolem 7mi uzlů, pršelo a zvedaly se krátké, ale příkré vlny. V Enkhuizenu bylo všude plno, tak jsme se vyvázali na loď podobné naší. Posádka se rozprchla, někteří šli na herinky, někdo si šel koupit sýry a jiné dobroty a někteří z nás šli do přírodního muzea. Přestože jsem tu byl již mnohokrát dříve, stejně si to tu vždycky náramně užiju. Kotví tu krásné staré lodě s plochým dnem v malebných kanálech, můžete tu ochutnat uzeného herinka či úhoře, naleznete tu rybářskou osadu a máte možnost vidět, jak se ručně pletly sítě, lana, jak se pralo a sušilo prádlo, prostě pravý fríský život z minulých století. Poučné především pro děti, aby si uvědomily, že život tenkrát nebyl tablet a wifina.

Kolem páté odpolouváme do Stavorenu. Rád bych se tam dostal do 8mi hodin, protože v 8 zavírají zdymadlo. Bohužel, jsme to nestihli, ale užili jsme si parádní plavbu na zadoboční vítr o síle v poryvech přes 20 uzlů. Plachty vytažené naplno, zadobok opravdu parádní, akorát kamarád Borek měl co dělat, aby pínu udržel, ale udržel. Upřímně řečeno já, který jsem oproti Borkovi dvojnásobný, jsem s ní měl taky co dělat.

Vyvazujeme se u mola před Stavorenem a chvíli si povídáme s manželským párem z vedlejšího lemsteraaku. Holanďani dnes hrají s Kostarikou, tak je ujišťujeme, že fandíme Oranjees. Z vedlejší lodi žádné zvuky, až po půlnoci je slyšet veselé výkřiky. Sláva, vyhráli!

V neděli ráno se budíme brzy, abychom byli první u zdymadla. Musíme být totiž s tjalkem do 11ti v maríně. Proplouváme zdymadlem a míříme kanály do Gaastmeeru. Prohlížíme si ty překrásné domky a ještě vytahujeme fog, abychom si užili plachtení. Zprava se k nám vedlejším kanálem blíží jiný tjalk. Z dálky to vypadá jako by plachtil po louce, protože přes vysokou trávu není voda vidět. Vjíždíme do přístavu a loď bezpečně vyvazujeme. Benzínka je 10m od lodi, doplňujeme palivo a předávka lodě trvá asi 3 minuty. Ron se mě ptá, zda je vše ok. Ujišťuji ho, že ano, vrací papír s kaucí a přeje šťastnou cestu domů. Také říká: „doufám, že se zase vrátíš“ odpovídám „sure“, ale cítím to něco jako „to si piš, že jo, a hodně rychle“. Za dva dny objednávám loď na srpen ☺

Měl jsem tu čest plout v posádce s:

Renata a Vojta Brožkovi, Helena a Petr Šoupovi, Dana Synková, Dorothea a Michal Pestlovi, Jana, Borek a Ondra Eliášovi, Eliška a Kuba Mádrovi, Jirka Maršík.

Cpt. Jirka Brožek

Video z plavby, ke shlédnutí zde: http://youtu.be/1Fmrfmz8HZA a zde: http://youtu.be/8-ivBRjJrgQ?list=FLTILlJOAidHyJfBqgQA-wbw

Parametry: