SAILING ELBA - CORSICA - 2008

Kterak suchozemec na moře vstoupil
Elba – Korsica 2008
 

17. – 25. 7. 2008 Bavaria 40 Blue Mamba
Trasa: Puntone /Follonica/ Itálie - Mariana /Elba/ - Capraia – Macinaggio /Korsika/ - Saint Florent /západ Korsiky/ - L´lle Rousse /západ Korsiky/ - Bastia /východ Korsiky/ - Marina di Campo /Elba/ - Puntone /Itálie/
Posádka:
Kapitán – Jiří Brožek
Renata Brožková, Jiří Brožek jr., Vojtěch Brožek, Anička Brožková, Jakub Mádr, Milan Maršík, David Maršík a Iva Maršíková

Přátelství nám dává vzájemnou důvěru. Uvěřili jsme, že dovolená na plachetnici je bezpečná a krásná záležitost. Slunce, vítr, průzračné vody Ligurského moře, západy a východy slunce, drinky na palubě. Vracíme se po týdnu stráveném na palubě kocábky Blue Mamba pokřtění mořem – pohoupaní, opálení, nasolení a o jeden krůček blíž k proniknutí do tajů mořeplavectví – k nekonečným dálkám a samotám, dobrodružství a adrenalinu. A jak to bylo?

Voda jako cesta, loď jako dopravní prostředek. Dávná pravda. Více či méně rychle tekoucí sladké vody už jsme z lodí a lodiček viděli asi každý. Někdo si i sáhnul na pádlo či veslo, někdo dokonce i zkoušel nastavovat plachty větru a nebo o tom alespoň četl. Marco Polo, Amerigo Vespucci a Kryštof Kolumbus. Otroci, kurděje, bouře, mělčiny, tišiny, podmořská skaliska, rum, vzpoury – kdo by neznal Bounty – vůně koření, domorodci….tajemno dětských pokojů po setmění z dob, kdy děti ještě četly knihy. Teď se autem prokousáváme Evropou k moři. To ranní vzrušení, když ho poprvé uvidíme je vždycky stejné – rychle zapíchnout auto, seběhnout někam, kde se na něj dá sáhnout. Ve vzduchu je cítit stejně jako vůně borovic. Příboj se tříští o kameny a my si každý ve své hlavě myslíme to své o dálce na obzoru. Nic nenasvědčuje, že by snad hrozilo nějaké nebezpečí – nebe je blankytné, slunce se rozpálí na obvyklých 33°C ve stínu a vlnky jen navozují atmosféru klidu a dovolené. V maríně Puntone je les stožárů. Malé loďky, které mají krásné dřevěné paluby a kulatá okénka, charterové plachetnice a luxusní jachty se satelitní navigací, obrovskými obrazovkami a koženými křesly. U vrat do maríny čekáme na obzoru stěžeň té naší lodě – kapitán už s posádkou týden brázdí pobřežní vody. Po nalodění je pro nás všechno nové – malé kajuty, neskutečně kompaktní toaleta, vychytané skříňky a úložné prostory, sporák na kloubu, ponořená lednice. Chvíli nám trvá než se naučíme nenechávat nic nikde válet, aby se to nerozlilo a nerozbilo. A taky, že kapitánský stolek je tabu! Vyplouváme a poprvé si necháváme do vlasů vlézt vítr. Je to návykové. Moře je modré jak šmolka a klidné, plachta se jen tak lehce nadouvá, to byla ale jen ukázka, tak zas svinout genuu a nahodit motor. A nebo zastavit a naskákat „uprostřed moře“ do vody? Hurá! No zas opatrně, někdo musí zůstat nahoře, katastrofické filmy začínají u takovýchhle fatálních chyb. Pak dál plujeme podél severního pobřeží ostrova Elba. Teď se bude prověřovat, jestli ze mě bude mořeplavec, protože se mi lehce s hlavou houpe i žaludek. Třeba to noc srovná. Kotvíme v Golfo della Biodola, slunce se chystá vklouznout na obzoru do vln a dělá s tím barevné ciráty. Neskutečné, neokoukatelné!
 

Dovolená na lodi ve Středomoří je líná, vlídná a teplá. Račte si přát ranní koupel? No tak hop! Teď uschnout na sluníčku a k tomu si vypít šálek dobré kávy a posnídat? Proč ne! Teď hned. Pak třeba zvednout kotvy a popojet si přečíst noviny do nejbližší maríny. Marciana je malá vesnička, ale takhle v pátek po ránu je tu celkem rušno. Kupujeme si nezbytné pohlednice a Jiří pravděpodobně členství v místním Harley Davidson club. Pak ještě skoro celý stánek s čerstvými rybami a pytlíkem škeblí, plavčíci budou mít na palubě o práci postaráno. Míříme na ostrůvek Capraia, zvedl se vítr, tak na plný prádlo! A to je něco – nedůvěřivě se usmívám a ptám se Renaty, jestli je to bezpečný, vzpomínám si na nějaký fyzikální zákony a poučky. Renča mě uklidňuje, že ano – že pravidlo číslo 1 je – pokud se kapitán usmívá, tak není třeba dělat paniku. /hmmmm – usmíval se i v 5BF letos na Baltu – pozn. autora/ Je to adrenalin – sedíme vysoko nad vodou, ti proti nám skoro zády na hladině, plachty jsou vyduté chyceným větrem a loď letí jak šipka. Fouká asi 20 uzlů. Od toho taky pak vypadá noc na kotvě v zátoce ostrůvku Capraia – neklidná, houpavá, vrzání kotvy, kontrolování, noční světla a zvuky připlouvajících lodí. Ráno jsme trochu omačkaní, koupel vynecháváme, protože voda se hemží žahavými medúzami. Tradá na Korsiku. Na rozdíl od noci si to prskáme celou cestu na motor, hladina je jak zrcadlo, vítr skoro utichl. Není to pech? Ale zas můžeme využít celou palubu k povalování se, vyhřívání a chytání slunce. Po poledni jsou břehy Korsiky coby kamenem dohodil – moře v téhle zátoce je neskutečné, prý jako v Karibiku. Kotva letí do vody, volno, pohov, koupat, zpívat, vařit a k tomu si dát jedno výtečné české vychlazené pivo.

Na břehu jsou kupy mořské trávy a v nich se procházejí zdivočelé krávy. V černém písku skotačí děti na divoké pláži. Naše děcka se potápějí a hulákají, že vidí rejnoky. Na výběžku pevniny stojí ruiny staré strážní věže. Každý tráví odpoledne dle libosti více či méně aktivně. Navečer zvedáme kotvu a plujeme na sever ostrova, k mysu Cap Corse s majákem.
 

Obeplouváme skalnatý ostrůvek, pozorujeme hnízdící ibisy a plánujeme, kde přistát a podívat se k majáku. Ale dnes je sobota, čas na večerní piknik. Zátoka proti Cap Corse je krytá před větrem a budeme v ní úplně sami, je čas hodit kotvu. Děti se potápějí, Milan veze mrňata na pláž v gumovém člunu a my si dopřáváme skleničku vína na palubě. Poslední chvíle před neklidnou nocí. Ráno totiž všichni svorně tvrdíme, že jsme si připadali jak v bubnu automatické pračky.

Nedělní ráno nadělilo velké vlny, ale vůbec žádný vítr. Krosíme to přes ně, malý Jirka zdatně vede loď tak, abychom je protínali špičkou lodě. Podle mapy chceme kotvit v Port de Centuri, ale na místě zjišťujeme, že je mělký pro náš ponor a tak se vracíme na východ Korsiky. Kapitán musí zjistit předpověď počasí, co nás čeká po pozůstatku bouřky na pevnině a taky si všichni potřebujeme odpočinout a dospat nedotažené noci. Předpověď věští velký vítr, kapitán jako naše dnešní kotviště stanovuje přístav v Macinaggiu na severovýchodě Korsiky. Nákupy, doplnění pitné vody, sprcha a časná večerka. V noci prý prší, ale to se dozvídám až ráno.
 

Pondělí je začátek týdne, pracovního procesu, všechno jakoby začíná. Moře a vítr podle toho vypadají. Fouká nám příznivě k plavbě na západ Korsiky, vlny dokazují, že nejsme na rybníku v jižních Čechách. Předpisově křižujeme a užíváme si „sailing“. K večeru dosahujeme na úroveň přístavu v Saint Florent, kotvíme v mělkých pobřežních vodách, na člunu se přesunujeme do podvečerního městečka. Staří bardi tu na písčitém plácku hrají petanque, v koutcích rtů zapíchnuté doutníčky nebo cigárka, po zídkách se toulají sklenky s vínem, jak vystřižené z francouzského filmu. Kupujeme si čerstvé bagety v pekařství, nějaké ovoce a po procházce městem se vracíme na palubu. Teplý večer nás ještě zláká ke koupeli a pak už jen lenošení. Noc bude zdá se klidná a taky že jo.

Ráno začínáme koupelí v průzračné vodě, Milan dokonce plave až na souš a chvíli pátrá po nějakém neobyčejném kamínku z pláže. Míříme dál, opouštíme pobřeží vztyčeného prstu severu Korsiky, naším dnešním cílem je přístav I´lle Rousse.

Ještě jsme se nedostali ani slovem ke geocachingu. Pomyslné poklady, které jsou schovávány na místech, která jsou skutečným pokladem. Tak by to být mělo. Vybíráme si místa se schránkami, které zde uložil takový autor, který to tak pochopil. Dneska se cestou pokusíme přistát na pláži a ulovit nad ní keš „Above a beach“. Chvíli kroužíme, zvažujeme možnosti, ale rozumně moři a jeho síle ustupujeme. Možná by se loď na kotvě udržela i v poměrně velkém příboji, možná bychom se v pohodě dostali nebo spíš byli vyvrženi na břeh, ale dokázali bychom překonat velké vlny přibíhající na pláž a odplout? Jak dlouho by posádka na lodi musela držet pozice? Někdy je lepší vzdát před vrcholem. Plujeme dál a moře je tak neklidné, že tohle už fakt můj žaludek neudrží. Plavba vstoupila do historie mou osmihodinovou směnou na palubě s pohledem upřeným na fixní bod na pevnině. A s touhou tam být. K večeru kotvíme v zálivu proti pláži městečka I´lle Rousse. Děcka skáčí do vln a plavou skotačit na pláž, Jirka s Renatou jedou na dinghi nakoupit a já? Jsem strážce lodi. S rozhoupaným žaludkem a unaveným pohledem. „Co když se loď utrhne z kotvy?“ „tak nahodíš motor, zapneš kotevní vrátek, vytáhneš kotvu a vyjedeš ven a počkáš než se vrátíme.“ Hmmm, solidní představa. Jestli to zvládnu jsme se nedozvěděli, naštěstí.Jdeme spát brzy, ráno vstaneme s rozbřeskem a vrátíme se na východní stranu ostrova. Obeplout ho celý dokola by nás stálo mnoho času, děti by to nebavilo, úžina mezi Korsikou a Sardinií je poměrně frekventovaná lodní cesta ……..snad někdy příště?
 

Středeční ráno vstáváme časně. Jirka za kormidlem, já plavčík. Kotva jede ven a vyplouváme zpět už známou trasou. Svítání je úžasné. Slunce se připravuje ukázat se nám nad pobřežními horami. Je to jak svítání nad Lomnickým štítem. Stojím za kormidlem, Jirka fotí a čte si, tiché chvíle pohody. Za chvíli zlatý kotouč vykoukne nad skalami, plujeme přímo za ním. Zkusíme dnes po ránu znovu dobít břehy u keše „Above a beach“. Vlny jsou o poznání klidnější než včera, házíme kotvu, shazujeme dinghi a plujeme ke břehu. Naše loď je teď takový malý „Bludný Holanďan“, až se posádka vzbudí, musí si zajisté myslet, že nás vzal čert. Jsme, i přes nepoměrně menší vlny, vrženi na pláž. Včera by to byla opravdu bláznivina. Za chvíli už se za námi vydává z lodi plavec a po palubě se courají děcka a protírají si oči.

Stavíme pak ještě jednou, u Cap Corse. S Milanem a Jiříkem plujeme k ostrůvku, není lehké přistát, není lehké ani udržet Mambu na vzdouvajícím se moři v dosahu gumového člunu. Rychle vybíháme na vrch ostrůvka k majáku. Je neuvěřitelné, jak člověku na lodi zleniví nohy!
 

Pak už jen zastávka na koupání u naší „kravské pláže“, oběd, regenerace, chvíle spánku po dlouhém dni a ještě nás čeká pár mil do našeho dnešního kotviště – přístav Bastia. Kapitán si domluvil schůzku s kamarádem, který Korsiku poznává ze souše, dopřejeme si tedy trochu večerního života ve městě. Kotvíme v přístavním bazénu, kapitán nás zve na pizzu a pivo, děti chytají svou jedinou rybu Samanthu a noc zdá se bude klidná. Byla až do připlutí prvního trajektu, který poslal do bazénu obrovskou vlnu. To mě katapultovalo z kajuty. Nevím už dnes, co jsem si myslela, že se stalo, asi že tsunami. Trajekt do Bastii jezdí bohužel docela často a podle toho noc vypadá, zdá se ale, že to moc nikomu nevadí. Ráno vstávám zase s kapitánem – sbohem Korsiko, zrcadlově klidné moře zve na zpáteční plavbu na Elbu. Vyplouváme z přístavního bazénu v Bastii, vlevo zelené světlo, pravobokem míjíme to červené a pro to, co vidíme před námi, pro to se vyplatí méně spát.
 

Postupně vylézají krysy z podpalubí. Ne že bychom tam měli takový svinčík, tyhle krysy nosí kávu, co voní do ranního mořského vzduchu. Je úplně klidno a tak sedíme a klábosíme. Vzpomínáme na delfíny – zahlédli jsme asi na 50m jeho ploutev už dvakrát během této plavby. Vždycky s velkým křikem, nataženou rukou – hele hele támhle!!! Funguje to jako magnet. Zanedlouho se objevuje hejno, které asi 15 minut doprovází loď. Honí se se špicí, skáčou nad vodu. Jejich lesklá těla jsou dokonale aerodynamická, hladina je průzračně modrá a klidná jak bazén aquacentra – máme to všechno z první ruky. Milan chvíli koketuje s myšlenkou skočit do vody k nim, ale takový dobrodruh není a my mu to taky rozmlouváme. Žerou sice jenom ryby, ale co kdyby… Najednou mizí, jakoby zamávali, ještě párkrát poskočili a odplouvají doprovázet zas jinou bárku. Krásný zážitek, foťáky cvakly nespočetněkrát,videa jsou taky pořízená a pamatovat si to jistě budeme nadosmrti.
 

Plujeme do Mariny di Campo na jihu ostrova Elba. Potřebujeme natankovat naftu, když nám vítr nepřeje. Benzínka je na kraji mola, je tu podivně mělko, tak o chlup víc než je náš kýl. A motá se tu spousta flegmatických Italů na malých člunech. Jemnými manévrovacími pohyby vede kapitán loď k molu benzínky, plavčíci skáčou na břeh a chytají lana. To by bylo, natankovat a zakotvit někde na bezpečné hloubce. Náš odjezd je možná ještě dnes veselou historkou pro místní vousaté námořníky. Proud a vítr snášel loď nebezpečně na ostré hrany pevniny a tak Jirka na plný kotel vyráží pryč – a asi o takovýhle kousek to vyšlo, ale nedýchal na břehu nikdo. Italové pokyvují hlavami a něco melou, my kotvíme asi o 100m dál a na břeh jedeme bezpečně na dinghi. Pokud teda bezpečně řídí úplně proškolený námořník.

Milan byl na cestu zpět povýšen na taxikáře. Jedna parta, chleba, víno, ovoce na loď a prázdný taxík na pevninu pro zbytek. Člun zatížený jednou osobou, která sedí u motoru na zádi, má příď lehce zvednutou. Motor má dvě rychlosti – pro názornost asi – zajíc a želva. Milan jede dost pomalu, tak přepne na zajíce. Člun se ztopoří a vyrazí opravdu rychlostí zajíce, kterého vyplašil pes. Vzdálenost mezi člunem a souší se dramaticky zmenší a tak Milan zvolní na želvu a …………nedaří se mu vypnout motor. Nevadí, kormidlo doleva a krouží a krouží a volá o pomoc. Jiřík na břehu je zlomený v pase, z očí mu tryskají slzy, neschopen vypravit ze sebe slova. Na jedné z kotvících lodí šůruje majitel palubu, znuděně zvedne oči, nadzvedne obočí, to si asi představuje, jak motor přesekává postupně muringová lana. Ale v tu chvíli se naštěstí v zátoce rozhostí ticho, motor zdechnul a Milan? Už s dinghi nechce mít nic společného, ale pobavil, co? Po takových zážitcích je nejlepší zakotvit na noc v nějaké úplně opuštěné zátoce a koukat na hvězdy.
 

Ráno si jen tak vyskočit ze špičky lodě do vody a plavat na pláž. Nikde ani živáčka, černý písek a kulaté kameny, kamínky, oblázky. Kolik jich uvezeme? Tolik, kolik se vypilo piva, víc není povoleno. Každý si do dinghi alespoň jeden hodí a ještě jeden tajně propašuje za plavkami. Nejhezčí suvenýr. Poslední den plavby, vychutnat si koupel v teplém moři, každý už tak nějak v sobě si sám mlčí. Plujeme blízko břehů, ještě se zastavíme v Rio Marina koupit pohlednice. Na březích jsou patrné stopy po těžbě želené rudy, dřív tu bývaly koleje a vozíky, které rudu přepravovaly, teď už je to jen memento a pár obrázků na rádoby starých pohlednicích. Teď už se na Elbě těží jen z turistického ruchu. Těch pár mil k pobřeží Itálie trávíme balením a úklidem dole. U vrat maríny Puntone mává Francesco, skáče na loď a sám ji vede do kotviště. Jirka mu vypráví, jak jsme si to užili. No konec není takový smutný, ještě je vyhlášena kapitánská večeře – odměna pro posádku a vyznamenávání plavčíků. A pochvala pro kapitána!

V pizzerii si objednáváme rozličné pizzy se škeblemi i bez, něco ostřejšího pro dospělé a limonády pro děti. Děcka s plnými břichy posíláme na loď, kde ještě do zítra přespíme, ale nás láká z vedlejšího baru muzika. Noc je ještě mladá, bar nás tedy vtáhne a ani se moc nebráníme.

Doufám, že si Jirkovo „Wish you were here“ pamatují ti Italové ještě dnes a náš taneček s kytkou za uchem taky, protože já si ten koktejl s deštníčkem pamatuji zcela živě.. A ranní vstávání obzvlášť. Těžce otvíráme oči, smějeme se, ty neplánované večírky bývají nejlepší. Losujeme řidiče a hurá do Čech.

Všechno má svoje kouzlo, jen ta cesta ne a ne si nějaké vytvořit. Chvíli si hrajeme a rušíme unylé řidiče otrávené zácpou na dálnici u Benátek – bublifuk je katalyzátorem úsměvů. Bubliny se v horkém poledním tetelícím se vzduchu rozplácávají o naleštěné kastle černých limuzím, pánové v černých brýlích za okénky vypadají skoro na mafiány, ale je klid zbraní. 13 minut po půlnoci jsme doma, přeci jen to je poctivých 1300km.
 

Jaká je pravděpodobnost, že najdete perlu? S takovou partou přátel na jedné lodi – 100%. Nitka se na konci opatří uzlíkem a každý další rok přidáme jednu perlu mezi korálky všedních dnů.

Pocity, zážitky a osobní zkušenosti do řádků poskládala a vlastními fotografiemi opatřila Iva Maršíková